Lékárny poskytují zdravotní služby, především výdej léků. Dnes vychází jejich odměna z marže, tedy z rozdílu ceny, za kterou lék kupují a ceny, za který jej prodávají, resp. kterou uhradí zdravotní pojištění a případný doplatek pacienta. Navrhuje se, aby byla práce lékárníka hrazena prostřednictvím výkonu „výdej léku“.
Pokud vychází příjmy lékárny z marže, je lékárna motivována k výdeji/prodeji co největšího množství léků, a to nejlépe takových, kde je marže nejvyšší, obvykle tedy léků s nejvyšší cenou.
Výkonový systém, tedy odměna za výdej léku bez ohledu na jeho cenu, řeší jednu z motivací, které systému škodí. Ve výkonovém systému bude mít lékárna i nadále zájem vydat/prodat co největší množství léků, ale nebude již motivována k výdeji léků nejdražších. Právě naopak, lékárník bude motivován k výdeji levnějších léčivých přípravků.
Pokud uvažujeme o výkonové úhradě pro lékárníky, neměli bychom promeškat příležitost zavést do systému další užitečné motivace.
Výkonová úhrada by měla motivovat lékárníky k výdeji léků na elektronický recept. Není pochyb o tom, že výdej na eRecept přináší lékárně jisté další výdaje, a právě ty by mohly být zohledněny ve výkonu, jehož úhrada by byla vyšší než výkon výdeje léku na papírový recept.
Lékárník je poskytovatelem zdravotních služeb. Měl by v souladu se svým vzděláním být partnerem lékaře při rozhodování o medikamentózní léčbě. Až příliš často je však role tohoto vysokoškolsky vzdělaného zdravotníka redukována na samotný „kupecký“ výdej krabičky. Lékárníci chtějí svou pozici zlepšit a výkonový systému úhrady jejich práce by jim v tom mohl pomoci.
Výkon „výdej léku“ by mohl zohlednit míru zapojení lékárníka do léčby pacienta. Měli bychom navrhovat výkon výdej léku, vedle něj výkon Výdej léku s vyhodnocením lékové historie a lékového záznamu pacienta, kdy by lékárník kromě vlastního výdeje vyhodnotil vliv jiných léků, které pacient aktuálně užívá či v minulosti užíval.
Nejvyšší úhradu by měl mít výkon Výdej léku s vyhodnocením klinického stavu pacienta. Lékárník by zde při výdeji posoudil nejen to, jaké léky pacient užíval a užívá, ale i další klinické informace, o nemoci pacienta, jejím rozvoji, o laboratorních vyšetřeních a jejich výsledcích a podobně.
K tomu, aby mohl být lékárník plnohodnotným účastníkem rozhodování o zdravotní péči, potřebuje nejen své znalosti, ale i další informace. Ve většině jde o zdravotní informace vztažené ke konkrétnímu pacientovi, tedy jeho lékový záznam, případně jeho zdravotnickou dokumentaci. Z legislativního hlediska má lékárník přístup ke zdravotnické dokumentaci pacienta. Zbývá tedy začít využívat technická řešení, která umožní lékárníkovi se k potřebným informacím v reálném čase dostat a využít je při rozhodování o léčbě pacienta.
Otevíráme mnoho otázek, určitě narazíme na řadu souhlasů a řadu nesouhlasů. Podporují lékaři lékárníky jako své partnery? Pokryje výkonová úhrada náklady lékáren s udržováním skladových zásob léků? Opravdu se chtějí lékárníci účastnit rozhodování o léčbě? Přinese diskutovaná změna prospěch pacientům a pojištěncům nebo ne?
Milan Cabrnoch, 13. října 2016